Komprese HTTP

Komprese HTTP je v informatice vestavěná vlastnost webových serverů a prohlížečů umožňující lépe využít dostupný datový tok a zároveň zajistit rychlejší přenosové rychlosti mezi serverem a klientem.^[1] Data přenášená přes protokol HTTP jsou komprimována ještě před odesláním klientovi; kompatibilní prohlížeč podá HTTP žádost o data zhruba tak, že do požadavku vloží hlavičku Accept-encoding, do které zapíše podporované kompresní algoritmy, a následně dostane odpověď s daty zkomprimovanými jedním z těchto algoritmů. Nekompatibilní prohlížeč by nebyl schopen přijatá zkomprimovaná data rozbalit, takže by bylo zbytečné žádat o komprimovaná data. Současné nejběžnější komprimační algoritmy jsou gzip a deflate (abstraktní knihovna využívající deflate je například zlib), ačkoli kompletní seznam dostupných algoritmů je udržován IANA.^[2] Kromě toho třetí strany vyvíjejí nové kompresní metody a vkládají je do jejich softwarových produktů (například Google SDCH systém je implementován ve vyhledávači Google Chrome, který ho využívá při komunikaci s určitým okruhem serverů Google).

V roce 2009 vyšel od inženýrů Google Arvinda Jaina a Jasona Glasgowa článek, ve kterém spočítali časové ztráty v případě, že by se kompresní metody nepoužívaly. Součet promarněného času všech uživatelů internetu za jeden den by v takové situaci převyšoval 99 let. K problémům s komprimovaným přenosem dochází také například v situacích, kdy antivirový software nutí prohlížeč přijímat nekomprimovaná data, kdy je použito připojení přes proxy a opatrné prohlížeče nepovolí kompresi, pokud jsou špatně nastavené servery, nebo pokud jsou v prohlížečích chyby zabraňující správnému běhu HTTP komprese. Pokud byl Internet Explorer 6 za proxy (běžné nastavení v podnicích), byl nastaven tak, aby spadnul z technologie HTTP 1.1 na HTTP 1.0 (která prakticky neumožňuje kompresi a vůbec zřetězování). Díky těmto skutečnostem byl IE6, ve své době nejpoužívanější prohlížeč, nejvíce náchylný na využívání nekomprimovaného HTTP.